Akrobat bez limitů

Dalším letounem, jehož kousky společně s dalšími příznivci akrobatického létání čas od času bez dechu sleduji proti nekonečné obloze, je Extra EA-300. Jako všechna letadla, která se pouští do odvážných prvků, má tenhle středoplošník výkonný motor a konstrukci, která snese vysoké násobky zatížení. I tohle letadlo je z hlediska aerodynamiky řešené tak, aby splnilo specifické požadavky na obratnost. Akrobatická letadla musejí létat stejně dobře v běžné pozici i „na zádech“, a proto mají symetrický profil a nulový úhel nastavení.

Stroj Extra EA-300 ve spolupráci se svými piloty sbírá body v kategorii Unlimited. Poslouchá „na slovo“. Předem stanovené soutěžní obraty provádí s lehkou elegancí a já věřím, že diváci, kteří jej sledují ze země, mají často pocit, že pilot Extra EA-300 si vlastně jen hraje. Ale není to hra. Do vzduchu jde pilot většinou s nazpaměť nacvičenými prvky a v průběhu závodu již „jen“ plní dokonale nabiflovaný scénář. Tělo musí vše dělat automaticky, protože ve vzduchu jednak není čas nad něčím přemýšlet a jednak pilot čelí až desetinásobnému přetížení, což znamená také extrémní zatížení mozku. Představte si, že na vás působí síla desetinásobku vaší hmotnosti… Přitom tělo pilota je za letu v neustálém napětí. Aby zvládnul všechny náročné prvky, musí neustále pohybovat rukama, nohama i hlavou, všechny svaly přitom bojují s přetížením. Navíc se v jediném okamžiku hrne krev šílenou rychlostí do mozku, aby za chvíli zase směřovala do nohou. Do jisté míry může pilot pohyb krve ovlivnit zatnutím svalů v místech, kde procházejí hlavní tepny, například na břiše nebo v oblasti bránice. A ještě prozradím ještě jeden trik – bránice začne tlačit na krční tepny také v okamžiku, když se dá pilot do křiku. Krev z mozku se pak neodlije. Dokážete si představit, kolik tvrdé dřiny je za každým brilantním výkonem akrobatického létání? Samozřejmě, že každá chyba může mít fatální následky, a to i v kabině tak dokonalého stroje, jakým je Extra EA-300.

Poprvé se vznesl k oblakům v roce 1988. Jak už jsem říkal, patří do kategorie Unlimited, a to je ta nenáročnější třída bez omezení výkonu. K rozdělení akrobatických letounů do kategorií došlo v roce 1994 a důvodem byl vývoj těchto špičkových strojů. Tradiční materiály – plátno a plech – byly postupně nahrazovány kompozity a také konstrukce letadel kráčela kupředu, konstruktéři snižovali jejich hmotnost a zlepšovali jejich vlastnosti.

V důsledku toho se stále častěji stávalo, že v jedné soutěži vedle sebe stály naprosto neporovnatelné stroje. Bylo nutné změnit pravidla, aby v soutěžích hrály roli zejména výkony pilotů, a ne jen šikovnost leteckých konstruktérů. Proto nyní v letecké akrobacii existují dvě kategorie Unlimited, prestižní a finančně nejnáročnější kategorie letadel bez omezení výkonu, a Advanced, nižší, a tudíž také levnější kategorie, ve které mohou létat jen stroje splňující předem stanovené limity.