Létání bez hluku motoru, v absolutním tichu nekonečné oblohy… Víte, jaká je to krása?

Myslím, že člověk zatoužil po létání už v okamžiku, kdy prvně zaklonil hlavu a spatřil, jak ptáci lehce a bez námahy křižují nebe. Ale trvalo dlouho, než se to někomu povedlo. Nejprve se z oblohy zřítil bájný Ikaros, když slunce roztavilo vosk spojující peří na jeho perutích, a dokonce i první létající muž novodobé historie, Otto Lilienthal, skončil podobně. Za svůj život postavil osmnáct kluzáků a uskutečnil kolem dvou tisíc letů, ale nakonec roku 1896 zemřel na následky pádu poté, co prudký poryv větru zlomil křídlo jeho stroje.

Dnes už je všechno jinak. Člověk pokořil nejen nebe, ale i hluboký vesmír, nicméně pak, ohlušen řevem silných motorů, se stejně vrátil k létání na větroních. Nevím, zda je to „lepší“, ale je to jiné. Dokonalé souznění s přírodními silami, pocit, že křídla jsou součástí vašeho těla… Jste odkázáni na vlastní schopnosti a umění, na to jak ovládáte zákony termických proudů.

Touha člověka po létání je spojena s potřebou odpoutat se od země, která si nás pevně drží „u těla“. A přesto, když létáte na kluzáku, nepotřebujete vítr, jak si mnozí myslí, ale zemi, lépe řečeno teplo, které z ní vyzařuje. Nejprve slunce ohřeje zem. Zemský povrch pak ohřeje vzduch, a ten stoupá vzhůru. Masy teplého vzduchu se zvedají a čím jsou výš, tím klesá jejich tlak a postupně se ochlazují. Stále jsou ale teplejší než okolní vzduch, a tak stoupají dál. A s nimi i kluzák, neboli větroň, který díky tomu dokáže bez pomoci motoru dosáhnout výšky několika kilometrů a doletět do vzdálenosti stovek kilometrů.

Neznám nic, co by se vyrovnalo pocitu nezměrné svobody na křídlech větroně. Možná, když horolezec stane na vrcholku velehory, prožívá něco podobného. Ale přece jen je stále spojen se zemí. Já, když pluji ve výšinách, vnímám její existenci, ale zemská tíže jakoby zmizela. I přesto, že musím stále sledovat, jak se mění počasí, ovládá mě bezbřehá euforie. Jsem prostě v nebi…