V době, kdy jsem provozoval leteckou přepravu osob, mě napadl ještě další podnikatelský záměr. Lidé sedají do letadla, když se potřebují rychle dostat z bodu A do bodu B. Proč by si jej nemohli najímat pro zábavu? Vždyť kdo může říci, že viděl své město, svůj dům nebo své pozemky z výšky několika set metrů? A tak jsem se rozhodl nabízet vyhlídkové lety.

Nechal jsem vyrobit výraznou reklamní ceduli a umístil ji k hlavní silnici nedaleko mého hangáru. Brzy se začali ozývat první zájemci. Když byli spokojeni (a to byli vždycky), řekli to svým přátelům, a tak se tenhle byznys točil docela dobře. Nakonec si každý zájemce o vyhlídkový let musel letadlo s pilotem objednat na několik dní dopředu, protože stroje byly zcela vytíženy.

Jednou jsem přijal objednávku od jakéhosi člověka, který už od začátku působil zvláště. Velmi podrobně se zajímal o to, zda se let uskuteční i při špatném počasí, a chtěl po mě garance, že poletíme, i kdyby podmínky byly opravdu drsné. Za tuto jistotu byl ochoten zaplatit víc peněz, než byla běžná taxa. Panovalo léto, na žádné rozmary počasí to nevypadalo, tak jsem mu garanci dal. Říkal jsem si: „Kdyby náhodou začalo pořádně foukat, ty budeš, hochu, první, kdo let zruší. Když poryvy větru cloumají letadlem už na letištní ploše, většinu hrdinů přejde chuť…“

Ve smluvený den se zákazník dostavil přesně a byl velmi dobře naladěn. „Máte štěstí,“ povídám. „Počasí je jako na objednávku.“ S úsměvem přikývl a usadil se do letadla s malým kufříkem na klíně. „Už jste někdy letěl?“ ptám se. „Létám velmi často,“ odtušil samolibě zákazník. „Hlavně už startujte.“ Proč ne? Zaplatil předem, směr cesty byl jasný, a tak jsme se vznesli a zamířili nad sousední hrabství. Nebyli jsme ve vzduchu dlouho, když můj podivný pasažér najednou změnil názor. Tvrdil, že se mu udělalo velmi nevolno a že okamžitě musíme přistát na nejbližším letišti. „Ale zaplatil jste si mnohem delší let, pane,“ připomněl jsem mu. „Navíc se neplánovaně ocitnete na jiném letišti, kde na vás nikdo nečeká.“ Zákazník byl ale velice striktní a trval na okamžitém přistání. Vyhověl jsem mu, konečně – byla to jeho věc, a vrátil jsem se zpátky domů.

Měl jsem tím pádem volné odpoledne, a tak jsem si pustil rádio, zapálil si cigaretu a vyhříval jsem se před hangárem v paprscích letního slunce. Najednou slyším, jak hlasatel říká, že ve městě byla vykradena banka a že policie prosí veřejnost o pomoc při pátrání po pachateli. A představte si, že popis toho muže přesně seděl na mého podivného pasažéra. Zavolal jsem na policejní stanici a za chvíli už zabrzdilo před hangárem auto s inspektorem a konstáblem. Vyptávali se na všechno možné, ale nevím, jestli jsem jim pomohl. Zato vím, že jsem nevědomky pomohl lupiči do bezpečí. Ještě že mě neobvinili ze spolupachatelství!