Létající jeep

Dnes, když vidím dokonalé stroje, které křižují oblohu a malují do modré plochy bílé čáry vonící dálkou, se musím usmívat při vzpomínce na začátky letectví. A není třeba se vracet ani tak daleko zpátky.

Létal jsem na mnoha typech strojů, ale výjimečný je pro mě dodnes Piper Cub, „létající Jeep“, jak se mu říkalo. Nezradil vás, mohli jste se na něj spolehnout jako na nejlepšího přítele. Tohle letadýlko umělo přistát skoro všude, nehledě na to, že místo klasického kolového podvozku mohlo mít lyže nebo plováky. Byla to nádhera, když jste se v kabině Piperu Cub vznesli nad líbeznou letní krajinu. Jeho ovládání bylo natolik jednoduché, že jste se mohli kochat pohledem dolů a nic vás nerušilo. Ostatně – s tímto letadélkem jsem spojen i v záležitosti velmi osobní…

Do vzduchu jsem s ním poprvé vzlétl v květnu roku 1950, v době, kdy ještě přežívala euforie z konce druhé světové války, a my si uměli užívat každý okamžik. Po válce až do konce mého aktivního života jsem pracoval jako instruktor v letecké škole. Většinou jsem své zkušenosti předával mužům, a tak mě velmi překvapilo, když jsem na rozpisu adeptů leteckého sportu uviděl ženské jméno. V té době mi bylo třiapadesát a dva roky jsem žil bez své milované první ženy. Pomalu jsem se smiřoval s osudem vdovce a nehledal novou lásku. Ale jak to bývá, našla si mě sama. Anne vstoupila do mého života stejně samozřejmě, jako pod křídlem nastoupila do kabiny Piperu Cub. Podívala se mi zpříma do očí, potřásla mi pevně rukou a řekla, že létání byl vždycky její sen, který si chce teď, po rozvodu, splnit. Vítr na letišti jí hnal do usměvavých očí pramínky temně hnědých vlasů a ještě ten samý den jsem ji pozval na večeři. Cosi vám prozradím. Když vám to s nějakou ženou klape v kabině letadla, nejspíš vám to spolu bude klapat i v životě. Něco o tom vím. Už čtyřiadvacet let.